Nahradili jsme pero, papír a šestiměsíční proces něčím, co funguje v reálném čase

Code for Romania funguje už zhruba čtyři roky…

Tři a půl roku, tak nějak, ano.

…co považujete za svůj největší úspěch?

To bude dlouhý seznam! :–) Prvním zásadním momentem pro nás bylo samotné spuštění projektu. Než jsme šli s projektem na veřejnost, měli jsme už nachystaný web a čekali jsme, že na naši akci v malém technologickém hubu dorazí tak 60–70 lidí. Dorazilo jich 150 a ještě tu noc jsme měli prvních 300 žádostí o členství. Druhý den jsme se vzbudili a náš inbox byl takhle dlouhý, protože nám všem chodila upozornění na každého nového zájemce. To byl moment, kdy jsme si uvědomili ten obrovský hlad po technologiích a IT dobrovolnictví.

Dalším velkým úspěchem byl Vote Monitor, hlídač voleb. Byl to náš třetí projekt, spouštěli jsme ho v roce 2016 a od té doby se z něj stala jedna z našich vlajkových aplikací. Při práci na něm jsme si uvědomili, že jde o jeden ze tří hlídačů voleb na světě, a jeho nasazení byl první praktický příklad toho, co můžou digitální technologie udělat pro veřejný sektor. Nahradili jsme pero, papír a šestiměsíční proces něčím, co funguje v reálném čase, navíc velmi jednoduše. Kromě jiného to pro nás znamenalo další příliv dobrovolníků, protože všem konečně došlo: „Aha, tak tohle děláme. Řešíme problémy, se kterými se všichni potýkáme, a dáváme společnosti nástroje, aby mohla dobře fungovat.“ To byl podle mě okamžik, kdy lidé začali chápat význam slovního spojení „civic tech“, občanské technologie.

A ještě další důležitý okamžik přišel v roce 2018, kdy jsme uspořádali celosvětovou konferenci Code for All. Bylo to poprvé, kdy někdo do Rumunska přinesl konferenci zaměřenou na občanské technologie. Byl to pro nás zlom, v domácím i celosvětovém kontextu. Dobrovolníci si uvědomili, kde se vlastně nachází na mapě světa.

Kolik lidí vlastně na Code for Romania dělá na plný úvazek a kolik z nich je placených?

Od letoška máme základní tým 23 lidí, z toho 8 jsou zaměstnanci na plný úvazek. Ale není to tak, že by všechnu práci udělalo těch 8 lidí. Skutečně pracuje všech 23, z toho část dostává plat a část pracuje pro bono. Což znamená, že se chovají jako běžní zaměstnanci, zavázali se k odpracování nějakého počtu hodin týdně, mají šéfa, musí předem hlásit dovolenou, a tak podobně. Ale nejsou to běžní dobrovolníci, kteří mohou naskočit a zase vyskočit, kdykoliv chtějí. Těchto 23 lidí se stará v Code for Romania o všechno, tedy dva hlavní národní programy a řadu menších projektů bokem.

Jaký máte finanční model?

Stejný jako každá jiná neziskovka – žádáme o granty, oslovujeme konkrétní nadace, které vypisují programy na podporu neziskovek, a nabízíme možnost sponzoringu našich programů. To jsou hlavní zdroje. Pak jsou tu dary od jednotlivců z naší širší komunity a ještě děláme komerční zakázky, ale těch je málo a mají háček – komerční kontrakty bereme pouze v případech, kdy přispějí k řešení nějakého společenského problému. A velmi malá část příjmů jde z příspěvků samotných členů Code for Romania.

Existují peníze, které vysloveně nechcete?

Ano. Naše stanovy jasně říkají, že nebereme peníze od veřejných institucí. Je to rozhodnutí, které jsme udělali už v roce 2016, kdy jsme začínali, a hodláme se ho držet. Žijeme ve velice zkorumpovaném státě, kde na sebe lidé často různě ukazují prsty, což je situace, do které se nechceme dostat. Nebereme ani peníze od tabákových firem. Obecně řečeno, kdykoliv nám někdo chce dát peníze, proklepneme si ho, abychom měli jistotu, že jde o čistý a bezpečný příjem. Každý sponzor musí projít souhlasem komunity.

Co je vaše klíčové know-how, vaše hlavní dovednost?

V politickém a společenském kontextu Rumunska je pro nás nejdůležitější schopnost uvést věci do chodu. Poprvé je tady někdo, kdo se snaží veřejnému sektoru poskytnout nástroje a know-how pro lepší fungování, pro vyšší produktivitu, aby neutráceli peníze za věci, které nepotřebují, aby utráceli chytře. A pochopitelně jsme dobří programátoři, máme komunitu více než 900 lidí, z nichž víc než polovina jsou programátoři.

Jaký největší organizační problém jste museli vyřešit?

Nejtěžší bylo přijít na to, jak dosahovat kvalitních výsledků v rozumném čase bez jakéhokoliv finančního zázemí. První tři roky jsme neměli vůbec žádný příjem, bylo to hodně těžké a organizace přežila jen díky pár lidem, kteří každý den po práci dělali ještě dalších osm hodin pro nás.

Ale nikdy jsme neudělali kompromis, nikdy jsme nezměnili své procesy jen kvůli tomu, abychom se vešli do grantových podmínek nebo si jinak zajistili peníze. Obvykle je to tak, že někdo vypíše grant a všichni se snaží vymyslet projekt tak, aby se do něj co nejlépe trefili. To jsme nikdy neudělali. Stálo nás to hromadu energie a vlastních peněz, ale řekli jsme si, že najdeme financování podle našich pravidel. A měli jsme to štěstí, že jsme ho skutečně našli.

Co váš vztah se státní správou, rozumíte si?

Poslední roky byla v Rumunsku řada protestů, hodně lidí se začalo ozývat proti vládě, média říkají, že vláda nefunguje dobře. Jednotliví členové Code for Romania se protestů účastní, ale organizace jako taková ne. Jsou jiné organizace, které advokacii bezvadně umí, a naším úkolem je poskytnout jim kvalitní nástroje.

To, že jsme nikdy nebyli militantní, nám umožnilo navázat se státní správou dobrý vztah. Těžko se s vámi někdo bude bavit, když mu budete nasazovat psí hlavu. Veřejnost vidí obvykle jen toho, kdo je v televizi, často tedy nekompetentní a zkorumpované politiky, ale už nevidí ty špičkové lidi na ministerstvech, úřady, které chtějí odvést dobrou práci. Nám se do těch institucí podařilo dostat, ty dobré lidi najít a začít s nimi spolupracovat, řešit jejich problémy.

Naše důvěryhodnost pramení také z toho, že máme jednoduše měřitelné výsledky – počty návštěvníků, dopad na společnost, to jsou jasně měřitelné a srozumitelné ukazatele. Což je ostatně důvod, proč jsem se ke Code for Romania přidala já. Byla to pro mě první možnost, jak se coby UX designér nějak zapojit do veřejného sektoru. První místo, kde mohl jako dobrovolník pracovat i devops inženýr. Kdybych měla sázet stromy, nedopadlo by to dobře, vůbec to s rostlinami neumím. Ale co umím, je navrhnout nástroj, který veřejnosti vysvětlí, jak je důležité sázet stromy – a sehnat lidi, kteří to pak udělají.

Hodně pokusů, hodně omylů

Při jakékoliv práci s dobrovolníky se vždycky objeví dvě skupiny: jedna potřebuje pomoc, druhá by chtěla pomoci. A pak musí nastat nějaká magie, aby se obě skupiny propojily. Podařilo se vám najít to správné zaklínadlo?

Znám to správné zaklínadlo pro naše programátory, nevím, jestli jde použít univerzálně. Náš průměrný programátor je seniorní vývojář něco po třicítce, obvykle s rodinou, v práci už se moc k programování nedostane, je team leader nebo projektový manažer. A děsí se všech těch drobností, které je potřeba udělat, aby se projekt posunul dopředu – rozdělování práce, dokumentace, testování, a tak dále.

Původně jsme se snažili napodobit tradiční IT firmu, měli jsme koordinátory projektů a k nim tým se všemi běžnými profesemi, UX designérem, někým přes komunikaci, textařem, tech leadem a podobně. Zkoušeli jsme to jeden celý rok a nefungovalo to, především protože nikdo nechtěl dělat rutinní práce. Uvědomili jsme si, že musíme co nejvíc věcí automatizovat, což se podařilo, ale problém to nevyřešilo. Nakonec nám došlo, že potřebujeme větší základní tým. Takže teď máme v základním technickém týmu 8 lidí, z toho jeden je náš CTO. A těch osm lidí se stará o veškerou infrastrukturu (všechno kolem GitHubu, repozitáře, …), o návrh architektury řešení, organizaci práce. Takže jako programátorovi už vám stačí přijít k projektu, nabrat si úkoly a podle času se do nich pustit.

To má tři základní výhody. Za prvé už se nám veškeré informace o jednom projektu neschází v jedné hlavě – místo toho ví o všech projektech všechno osm lidí, takže už není problém poskytnout potřebnou podporu dobrovolníkům. Za druhé výrazně investujeme do dokumentace projektů, takže kdo chce informace, najde je. A za třetí se nám podařilo minimalizovat čas, který je potřeba pro nastavení pracovního prostředí, takže se každý může co nejrychleji pustit do práce.

Dál bylo potřeba vyřešit rytmus vývoje. Při práci s dobrovolníky nikdy nevíte, co se stane – narodí se dítě, umře kočka, zkrátka se v životě dějí věci, které dobrovolníkům znemožní prioritizovat práci pro nás. My ale zároveň nemůžeme zastavit celý tým. Takže každý měsíc uspořádáme ve čtyřech rumunských městech hackday, pracovní den, na kterém se 12 hodin programuje. Není to hackaton, hackatony my neděláme. Je to prostě den, kdy můžete přijít někam s notebookem a programovat s ostatními. A za jeden takový den se obyčejně udělá tolik práce, co za měsíc běžného vzdáleného provozu. Díky tomu si udržujeme stabilní rytmus. Všichni vidí, že se pokročilo dopředu, a technický tým nemůže uváznout ve fázi code reviews. Ten měsíc prostě musí být hotovo. Je to taková vražedná spirála, kterou záměrně roztáčíme, abychom lidi přiměli k práci :–)

Jsou to všechno malé krůčky, metoda pokus–omyl. Hodně pokusů, hodně omylů.

Už jsi zmínila, že máte práci rozdělenou do dvou hlavních programů, mohla bys tuhle metodiku popsat podrobněji?

Program Tech for Social Good je docela srozumitelný, prostě programujeme a pořádáme zmíněné hackdays. Složitější je to s programem Civic Labs, který vlastně pokrývá celý proces až do napsání první řádky kódu. Jde o novou, úplně původní metodiku, na které už pracujeme přes rok a jsme na ni opravdu hrdí. Děláme opravdický sociální výzkum, snažíme se vytipovat a analyzovat bolestivá místa v různých oblastech společnosti. Máme na to celý vyhrazený tým. K nalezeným problémům pak děláme technické rešerše, abychom zjistili, jak je řeší jinde, následuje inkubační fáze, kdy práci převezme tým UX designérů a přijde s konceptem řešení, pak vytvoříme prototyp řešení, ověříme ho na koncových uživatelích, všechno popíšeme v dokumentaci a výsledek vystavíme na… říkejme tomu třeba online tržiště. Máme největší online tržiště technických odpovědí na problémy rumunské společnosti.

Do výzkumné fáze dáváme hodně úsilí. Letos se například věnujeme šesti tematickým oblastem: vzdělávání, zdravotnictví, životnímu prostředí, otevřenosti státní správy, ohroženým skupinám a občanské společnosti. Každý rok si z tématu bereme jen menší část, například ve zdravotnictví letos děláme výzkum zdraví matky a dítěte, u ohrožených skupin věnujeme rok výzkumu domácího násilí, a tak podobně. Momentálně máme na webu Civic Labs asi 20 navrhovaných řešení a do konce roku by jich mělo být 80–90.

Samozřejmě, ne všechny problémy mají technické řešení. Některé se dají řešit pouze legislativně – v tom případě analýzu hezky zabalíme, pošleme ji do parlamentu a doufáme, že tam někdo čte e-mail. Taky se snažíme informovat veřejnost, veškeré výstupy našeho výzkumu otvíráme novinářům, máme partnerská média a podobně.

Kolik z těch navrhovaných řešení se daří dotáhnout do praxe?

Při návrhu metodiky nám bylo od začátku jasné, že se nám v žádném případě nepodaří dodat všechna řešení vlastními silami. Úplně bez ohledu na počet dobrovolníků máme v každém okamžiku kapacitu řídit 6–8 projektů. 80 navrhovaných řešení na online tržišti, 6–8 projektů ve vývoji. Takže jsme šli za potenciálními dárci s následující nabídkou: Tady vám neseme seznam reálných problémů, které jsme identifikovali při našem výzkumu, a tady vám naši IT specialisti navrhují seznam aktuálních, funkčních řešení. A vy teď nedávejte peníze za nápady, které vidíte poprvé v životě, vyberte si některé z našich řešení a otevřete grantovou výzvu na něj.

Rumunská Nadace Vodafone letos takhle skrz Civic Labs otevřela svou první výzvu. Nabízí peníze neziskovkám, které by chtěly adoptovat a používat některé z navrhovaných řešení. Žadatelé nemusí přicházet s vlastními nápady, stačí prokázat, že s daným nástrojem budou schopni efektivně a dlouhodobě pracovat. Tohle byla první vlaštovka – bylo pro nás dost těžké najít prvního dárce, který by nám věřil a přestavěl svůj dárcovský model podle platformy, která teprve nedávno vznikla. Ale dopadlo to výborně.

Dárci ani žadatelé nemají sami o sobě dostatečné technické know-how, žadatelé nejsou schopni navrhnout vhodné technické řešení a dárci ho nedovedou posoudit. A i kdyby žadatelé přišli s dobrou myšlenkou a peníze na ni dostali, pořád ještě hrozí, že je zneužije dodavatelská IT firma, která z nich bude chtít ždímat peníze. Ne. Přijde Code for Romania a řekne, že tenhle prototyp minimálního životaschopného produktu stál asi 12 tisíc euro, takže mají aspoň hrubou představu. Navíc je smluvně zavazujeme k otevření výsledného kódu, takže pak hotové řešení mohou použít i další neziskovky. A kromě toho ještě bráníme další praktice, která je mezi státními i neziskovými organizacemi hodně rozšířená. Je úplně běžné, že si zadavatel z neznalosti místo produktu zaplatí jen licenci na něj, takže pak skončí jako otrok nějaké IT firmy, která je skutečným vlastníkem řešení.

Fungujeme tedy jako most mezi jednotlivými hráči a snažíme se, aby produkty vznikaly za adekvátní cenu a neziskovky i dárci se mohli soustředit na to, co umí nejlépe.

Co vás v blízké budoucnosti čeká za výzvy?

Ta hlavní zůstává stejná: sehnat dost peněz na to, abychom se večer před spaním nemuseli bát o příští rok provozu. Dřív jsme se báli o další den provozu, teď už se bojíme o další rok. To je fantastický pokrok :–)