Co děláš ve své běžné práci?

Jsem partnerem v digitálním studiu Sinfin, se kterým pracujeme pro klienty, a zároveň jsem společníkem v našem vlastním projektu, službě vyvolej.to s anglickou verzí squared.one – zabýváme se tiskem fotek, magnetek, fotoknih a podobně.

Takže působíš v roli řekněme produktového manažera, člověka, který dohlíží na to, aby digitální produkty dobře fungovaly?

Ano, moje hlavní role je projektové řízení. Starám se o komunikaci s klienty, business development, hledání nových příležitostí, nových produktů, digitální marketing a podobně. Řídím vlastně všechno od designu a tvorby vizuálních identit přes koncept, prototypování, UX až po programování, frontend i backend.

Proč ses rozhodl vložit svůj čas do spolupráce s Česko.Digital a proč zrovna do projektu Naši politici? V čem je ti to téma blízké?

Prvním impulzem pro mě byla iniciativa Jakuba Nešetřila. To, co dělal, mně přišlo zajímavé, dávalo mi to smysl. Jakub je v našem světě docela pojem, dokázal vybudovat firmu a přes všechny těžkosti ji dotáhnout až k úspěšnému prodeji. Bylo mně sympatické, že čerstvě poté, co firmu prodal a má chvilku pokoj, se rozhodl pustit do Česko.Digital.

Já vidím do digitálních technologií, dělal jsem i ve velkých agenturách, na spoustě typů projektů, znám problémy klientů, vím, jaké je starat se o vlastní produkt. Zároveň mám nějaké zkušenosti s digitálními technologiemi ve státní správě a musím říct, že mě ten pohled bolí. Jsem rád, když věci fungují, ulehčují práci – nebo dokonce i vydělávají. A moje zkušenost se státní správou je přesně opačná.

Vydal jsem se tedy na první setkání Česko.Digital, protože jsem měl pocit, že Jakubova iniciativa je esencí toho, co se tady snažím popsat. Poslechl jsem si přednášky, bylo tam spousta zajímavých věcí, a velmi mě zaujala právě přednáška Davida Kotory, který tehdy za Transparency International představil projekt Naši politici. Přihlásil jsem se jako koordinátor. Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu, ale řekl jsem si, že to chci zkusit.

Nejasná hranice hotového

Dokázal bys teď zpětně srovnat práci s dobrovolníky s vývojem v běžném komerčním týmu? V čem se liší?

To je dost složitá otázka, nerad bych tady vedl sáhodlouhý monolog :–) Nikdy jsem tohle nedělal, byla to pro mě úplná novinka – odjakživa se pohybuji v komerčním prostředí s lidmi, kteří jsou za svou práci placeni. A teď jsem najednou dostal za úkol sestavit tým z dobrovolníků. Nevěděl jsem, co čekat.

Začátek byl těžký. Už na setkání Česko.Digital se přihlásila hromada lidí, ale když přišlo na samotnou práci, většina z nich už se neozvala. Byla tu Transparency International, která měla určitou představu o produktu a nějakou starší databázi, byl tady Michal Bláha z Hlídače státu, který nabízel hromadu dat, bylo tady Česko.Digital, ale nikdo pořádně nevěděl, co má produkt dělat, jak má vypadat, odkud bude brát data. A co teď s tím?

Dlouho jsem hledal svou roli. Jestli mám to zadání přesně definovat, nebo jestli mám jen koordinovat. Jestli mám jen přeposílat maily, nebo jestli mám být hlavní mozek a vymýšlet, odkud kam se bude co napojovat. Myslím, že jsem v tom nakonec našel příjemný kompromis. Po rozhovorech s Transparency a Michalem Bláhou se zrodila vize, jak by to mohlo vypadat a fungovat, a tu se mi povedlo postupně prezentovat designérovi Albertovi Zikmundovi.

Po několika iteracích vznikl myslím si poměrně funkční design, se kterým se dalo dál pracovat. Jsem si u něj vědom spousty rezerv, ale v digitálu se dá vždycky něco udělat líp, což je zrádné. Hranice mezi hotovým a nehotovým se tu špatně hledá. Tohle je zkrátka verze, se kterou budeme Naše politiky spouštět – dokonce má o něco víc, než jsem já čekal. Po spuštění můžeme dál iterovat, dál zlepšovat, ale v tuhle chvíli má projekt solidní základ.

Dokázal bys pojmenovat jednu věc, která pro tebe byla v roli koordinátora nejtěžší?

Ten první bod byl klasický – z ničeho muselo vzniknout něco. Zlomit tu hromadu názorů, nápadů, vizí a nekonzistentních dat do konkrétní představy, nad kterou se můžeme bavit. Protože vize, co všechno můžeme o politikovi zveřejnit, je neomezená. Ne o všech politicích ale máme dost informací, například o Andreji Babišovi jsou dostupné úplně jiné informace než o zastupiteli z Horní Dolní. Už jen definice politika je hrozně široká, politiků jsou de facto desítky tisíc i v současnosti, ale my můžeme jít i do minulosti – kde udělat čáru? S tímhle vším jsem si dost lámal hlavu.

A druhý těžký moment, kdy jsem se bál i toho, že narážím na limity svých zkušeností v práci s dobrovolníky, přišel v okamžiku, kdy byl hotový návrh a bylo potřeba ho naprogramovat. V ČR je obecně velký nedostatek schopných programátorů. Čekali jsme, že projekt posuneme dopředu na hackday Česko.Digital, kde jsem dostal k dispozici skupinu programátorů, dobrovolníků z jedné komerční firmy. Doufal jsem, že za ten den vznikne třeba 80 % kódu, který se pak jen doladí. Výsledek ale nebyl podle mých představ. Zároveň bylo před Vánocemi, neměl jsem moc času, potřeboval jsem se věnovat vlastní firmě, takže to pro mě byl těžký moment.

Na houpačce mezi lidmi a procesy

Projekt ale nakonec úspěšně vznikl, takže kde se to zlomilo? Došlo k odrazu ode dna?

Došlo. Hodně pomohla Eva Pavlíková z Česko.Digital, která začala shánět lidi přímo na Slacku a přihlásili se dva kluci, Honza Pavlovský a Michael Jenis. Ty zaujala už moje prezentace na druhém setkání Česko.Digital, ale tehdy se ke mně nedostali. Teď tedy začali programovat, pracovali během prosince, začali jsme projekt dávat dohromady. Načež ale přišla tahle bláznivá karanténa a nouzový stav, takže všichni řešili jiné věci a Naši politici na dva měsíce trochu utichli. Ale teď, když jsme si řekli, že je konečně spustíme, jsme se do nich znova pustili a dokončili to.

Odnesl sis z toho nějakou zkušenost, která pro tebe bude využitelná jinde?

Určitě ano. Je toho víc. Ukázalo se například, že ani tým sehraných lidí z komerční firmy nemusí být efektivním řešením problému. Ale hlavně musím říct, že se mi skvěle dělá s Honzou Pavlovským a Michaelem Jenisem, hned bych je vzal do firmy. Dobře se mi pracovalo i s Albertem Zikmundem, ačkoliv se náš přístup k věci v něčem trochu liší; skvěle se mi dělá s Michalem Bláhou a Petrem Suchým, které obdivuju za rychlost, s jakou jsou schopni věci řešit. Jakub Nešetřil je pro mě motivační guru, který dokázal lidi aktivovat a inspirovat k tomu, aby šli a dělali věci bez nároku na odměnu. A dělalo se mi dobře s Transparency International, která se u nás dnes a denně snaží poukazovat na sporné a problematické věci.

Hodně si zvykám na otevřenost a transparentnost. Měl jsem třeba pocit, že projektový Trello board má být zavřený – já některé věci raději řeším v užší skupině, a teď najednou všechno řešíme otevřeně a kdokoliv do toho může vstoupit a mudrovat. To je pro mě noční můra :–)

Napadá tě, co bychom mohli v Česko.Digital udělat, abychom koordinátorům práci zjednodušili?

Tohle je pro mě těžká otázka. Nevím, jestli jsem typický koordinátor. Já vnímám svoji roli tak, že bych měl umět vybrat vhodné lidi, motivovat a nadchnout je, a dostat z nich výsledky. A být středem toho „pavouka“, protože na tomhle projektu dělá přes deset lidí, kteří se sami nezkoordinují. Každý ví něco a přestože je občas řešení jednoduché, někdo se musí zvednout a rozhodnout, aby odblokoval ostatní. Vnést do věcí pořádek, vnést do nich světlo. Znám to od sebe – já nejvíc odkládám věci, kde nejsem úplně rozhodnutý, nevím, co přesně je potřeba; a když se do nich nakonec pustím, zjistím, že to vlastně nebylo nic složitého.

Připadne ti tedy například, že by Česko.Digital mohlo pomoct s určením a hlídáním nějakých průběžných milníků a cílů, aby byl tým víc průběžně tlačený k výsledkům?

Na tohle neumím odpovědět. Jsou tu ve hře dva protichůdné principy. Každá organizace je založená buď na lidech, anebo na procesech. Rovnováha mezi těmi dvěma principy se špatně hledá a pro každou organizaci je jinde. Vychází mimo jiné z personálního složení týmu – někoho přemíra procesů demotivuje a ztrácí se v ní, někdo bez procesů nemůže žít a naopak se ztrácí v tom organickém stylu práce. Občas to vypadá, že to s někým nepůjde, ale přitom stačí jen pochopit, jak dotyčný funguje, a přizpůsobit se tomu. Někoho jiného zase musíš do toho procesu natlačit. A projektový koordinátor podle mě musí s tímhle umět pracovat. On by měl být ten flexibilní, kdo se přizpůsobí. Česko.Digital je tedy z mého pohledu „personálka“, která musí znát svoje koordinátory a musí rozlišovat, kdy nechat věci běžet organicky a kdy nasadit nějaký standardizovaný proces.

Říkal jsi, že jsi původně do projektu vstupoval kvůli zklamání z toho, jak se s digitálními technologiemi zachází ve veřejném sektoru. Když jsi teď pomohl jeden projekt ve veřejném sektoru dokončit, máš dojem, že se tvoje zklamání zmenšilo?

Jsem moc rád, že jsem mohl dělat s Transparency International, že jsem jim mohl pomoct, že jsem udělal něco z ničeho. Jsem rád, že jsem mohl být u zřejmě prvního projektu Česko.Digital, který vznikl kompletně na zelené louce. Z toho mám obrovskou radost.

Dál bude hodně záležet na tom, jak se povede Naše politiky uvést do života. Tohle není projekt, který je spuštěním hotový. Jde o nástroj – záleží na tom, jak ho bude Transparency používat, jestli bude mít dostatek návštěvníků, a tak dále. Je potřeba ho pečlivou každodenní prací dostávat do života.