O tom, co inkubátor je a jak funguje, se čtenáři mohli dozvědět už v našem úvodním článku. Uměli byste to stručně shrnout?
Romana: V inkubátoru se zadavatel může na řešený problém podívat z odstupu, jinýma očima, dopracovat projekt a získat zkušenosti. Když projekt opouští inkubátor, měl by být připravený na realizaci, kterou buď zadavatel zvládne samostatně, anebo s nějakým partnerem – což může být v menším počtu případů zase Česko.Digital.
Jiří: Vždycky, když jsem někoho učil design nebo ho zkoušel vysvětlit, mi hodně pomohlo rozdělení inovačních projektů do dvou fází. Doing right things and doing things right. To je pro mne inkubátor. Aby ta velká skupina dobrovolníků nejen dělala věci správně, ale hlavně aby dělali na správné věci.
Velká část organizací, se kterými jsem v životě dělal, se dá rozdělit do dvou kategorií. Buď byli na začátku, neměli žádné procesy a lidi do sebe naráželi a prosazovali svoje – což bylo super, dokud to rostlo, dokud nenarazili na nějaký limit, za kterým museli začít stabilizovat a hledat systém. Anebo měli naopak rigidní procesy a byli vysoce efektivní, ale jen v tom, co zrovna dělali – a ne v tom, co by měli dělat zítra. Byli rezistentní vůči změnám. A inkubátor nabízí to nejlepší z obou světů – vyhrazený proces a čas na změnu.
Jakub: Vidím v tom i sladění očekávání zúčastněných stran. Je to otevřený prostor, kde různé subjekty sdílí vize, dovednosti a zkušenosti, snaží se navzájem pochopit a obohatit se o různé pohledy na věc. Jde o budování partnerského vztahu. Během inkubace se otevírá spousta otázek a Česko.Digital i zapojená organizace mají možnost zjistit, zda je budoucí spolupráce možná, zda jsme kompatibilní.
Jiří: Prago Union mají v textu jedné písničky: „K čemu je pak dobrý, když se dva tak strašně snaží, když to není o to samý.“ To pěkně vystihuje smysl inkubátoru.
Komu je inkubátor určen?
Romana: Je určený neziskovkám, které potřebují pomoc s digitalizací nebo rozjezdem nového digitálního projektu. Kromě neziskovek se ale může zapojit i projekt nebo nápad, který přináší jednotlivec. Například projekt Spolu na dálku začal iniciativou jedné zdravotní sestřičky, která přišla s ideou, že by potřebovala tablety do nemocnice. Projekt je s námi od září a momentálně se v něm pracuje na manuálu, který by měl pomoci zavádět tablety do všech nemocnic.
Jak inkubátor zapadá do fungování Česko.Digital?
Romana: Jeho start je logickým krokem, o kterém jsme se v Česko.Digital dlouho bavili. Chtěli jsme Česko.Digital otevřít většimu počtu neziskovek, snížit bariéru pro vzájemnou spolupráci a zapojit více dobrovolníků. To všechno nám inkubátor umožňuje. A kromě toho nás v dobrém slova smyslu donutil přesně rozdělit a definovat všechny služby, které nabízíme.
Jiří: Je hezké, že Česko.Digital nefunguje rigidním způsobem, kdy všichni předem ví, co se má dělat. Dobře si uvědomuje, že každý projekt je specifický a je potřeba k nim odlišně přistupovat. Je zde potřebná fáze, kdy se účastníci více poslouchají a případně se vracejí a snaží rozklíčovat skutečnou podstatu problému. Přesně k tomu slouží inkubátor – aby ověřil problém a dobře ho definoval, aby se následně v hodně lidech nedělala zbytečná práce. A to je super.
Jakub: Hodně to souvisí se schopností prototypovat. Najít řešení a vyzkoušet ho a pak jej začlenit do celého fungování. Inkubátor je potvrzení, že Česko.Digital je organizace, která se umí učit. Umí neustrnout a vylepšovat se.
Romana: I samotný inkubátor se nám podařilo spustit relativně rychle. Neměli jsme vše připravené, ale rovnou jsme do toho skočili. Před pilotním provozem jsme dostali data od komerčních inkubátorů; volali jsme si s neziskovkami nebo se sociálními podniky, jež prošly něčím podobným. A i když je inkubátor v „ostrém režimu“, vlastně jej pořád rozvíjíme.
Inkubátor je skvělá příležitost, aby se lidé z Česko.Digital a odborníci učili navzájem
Jak probíhá výběr projektů? Známe tři základní kritéria – neziskovost, společenský dopad a udržitelnost. Podílí se na výběru projektů Nadace OSF, se kterou Česko.Digital na inkubátoru spolupracuje?
Romana: Nadace OSF má roli skauta, konzultanta a experta na neziskovou sféru. Sama navrhuje organizace pro spolupráci, když cítí, že na trhu je jejich téma problém a my bychom mohli pomoci.
Neziskovka se ale může přihlásit i samostatně. Vyplní náš webový formulář se svým projektovým záměrem, my kontrolujeme plnění zmíněných základních kritérií a následně začíná veledůležitá práce mentora. Ten je expertem na téma, se kterým neziskovka přichází, a právě on má důležité slovo v tom, jestli má naše spolupráce s danou neziskovkou smysl.
Jirko, ty jsi byl prvním mentorem a vedl jsi projekt Moje česká škola. Vzpomeneš si, jak probíhala jeho inkubace a co projekt dělá dnes?
Jiří: Moje česká škola byla dobrým příkladem. Přišly tři dámy a chtěly vyřešit problém lidí v zahraničí, kteří by rádi učili své děti česky. Na začátku byla tendence vytvořit komplexní sociální síť. Pomocí pár rozhovorů jsme se dostali k jádru skutečného problému a navrhli jsme řešení, které bylo výrazně jednodušší a snazší na přípravu. Snažili jsme se co nejlevněji vyřešit co největší část problému tak, aby řešení pomohlo co nejvíce lidem. Myslím, že se nám podařilo urychlit spuštění pilotu. Moje česká škola jej může postupně vyhodnocovat a rozvíjet, aniž by se věnovali větvím, které nejsou tak zajímavé a spálili by na nich strašně moc času a prostředků.
Inkubátorem už prošly i další projekty – Spolu na dálku, Inovace zpravodajského storytellingu a ZačniUČIT.cz. Poslední zmíněný přešel z inkubace do realizace právě pod křídly Česko.Digital. Co přináší?
Jakub: Jedná se o projekt neziskové organizace Výluka. Řeší potřeby těch, kteří chtějí začít učit a ptají se: „Co musím udělat, abych mohl být učitelem?“ Vznikl web ZačniUČIT.cz jako rozcestník pro zájemce o učení. Zní to jednoduše, ale víme, že legislativa není psaná moc pro lidi – z textu zákonů jen málokdo pochopí, co má dělat.
Výluka s touto potřebou dlouhodobě pracuje a přišla s myšlenkou „expertního systému“. Prvotní idea byla, že zájemci vloží údaje o sobě a systém jim ukáže cestu, jak splnit legislativní požadavky. Jako mentor jsem se hodně zabýval tím, co je přidaná hodnota tohoto řešení. Bylo jasné, že existuje nějaký ideál, kterého by ale bylo těžké v krátké době a s omezeným týmem dosáhnout. Takže jsme v inkubaci museli tým trochu vrátit zpátky na zem. Museli jsme brát ohled na zdroje zadavatele, lidské i finanční. Z pohledu Česko.Digital se za jasně definované období, které nebude příliš dlouhé, podaří dodat produkt, který bude splňovat ideálně 80 procent cílů za 20 procent práce.
Myslíš, že Paretovo pravidlo 80/20 bude v inkubátoru hodně využívané? Musíte často brzdit zadavatele kvůli velkým představám?
Jakub: Není to vždy hledání 80/20. Spíš se snažíme maximalizovat dopad a zároveň nezpůsobit, že organizace ztratí svoji udržitelnost.
Jiří: Někdy stačí místo obrovského řešení jednoduchá stránka, na které jsou dobře formulované dva odstavce. Díky pár hodinám přemýšlení předem jsou schopni problém, na kterém chtěli pracovat rok, vyřešit za hodinu vývoje a zadarmo.
Romana: Navíc nejde jen o to, aby projekt zvládli dodat, ale aby ho také zvládli dlouhodobě provozovat. Nesmí být nad jejich síly. Proto je pro nás důležité, aby byli do inkubace aktivně zapojení aspoň dva lidé z té organizace. Nejen že něco dodáme, ale snažíme se neziskovému sektoru předávat své know-how a zkušenosti.
Jakub: Lidé mimo svět IT často netuší, o jak náročný a dlouhý proces se jedná. Například zmíněná Výluka to teď zažívá – dostávají neustále zpětnou vazbu, někdy dost tvrdou. Díky expertům z komerčního světa (marketing, IT) narazili na nejasnosti v marketingové strategii. Ukázalo se, že marketingový plán spíše nebyl, než byl. Došlo jim, jak moc důležité to je nejen pro marketing, ale i pro navrhované IT řešení a je samotné. To chybělo k finálnímu zaklapnutí všech částí.
Jiří: Dovedu si představit, že lidi z komerčního prostředí přinesou spoustu zajímavých a užitečných znalostí a zkušeností z každodenní praxe – třeba jak správně nastavit vyhodnocování skrz KPI nebo OKR. Člověk z komerce může rychle pochopit situaci a zamezit vybrání nevhodné metriky. Špatné metriky mohou být škodlivé vůči plánovanému dopadu, což se v neziskovém sektoru často stává. Klasickým příkladem tohohle fenoménu je placení doktorů od výkonu – čím víc je nemocných lidí, tím víc si doktor vydělá. Což je přesný opak toho, co od doktora vlastně chceme.
A mimochodem je inkubátor skvělá příležitost, aby se lidé z Česko.Digital i odborníci učili navzájem. Já osobně jsem to zažil v projektu Pískám fauly, kde jsem se lecos přiučil koukáním pod ruce Ondry Jelínka, UX designéra projektu.
Jak vidíte budoucnost inkubátoru, kam se dál bude rozvíjet?
Jakub: Chtěli bychom zvyšovat kvalitu práce a zároveň to nepřekombinovat nebo nepřeprocesovat. Zvládnout růst, zůstat otevření a transparentní. Už dneska máme spoustu podnětů, jak proces vylepšit.
Romana: Budeme muset najít cestu, jak mít více neziskovek a zároveň udržet kvalitu.
Jiří: Vidím v inkubátoru příležitost, jak vydestilovat best practices pro všechny. Jedna z hlavních hodnot Česko.Digital je otevřenost, takže není jediný důvod, proč ta doporučení, návody a zkušenosti neposílat ven – třeba i formou konferencí, školení a online kurzů.
Nejen pro neziskovky a veřejnou správu, ale pro všechny. Já budu mít radost, když se na takový kurz podívá třeba pekař v mojí ulici a začne díky němu líp dělat svůj byznys. Díky tomu budu i já žít v efektivnější a zajímavější čtvrti, kde je radost dojít si ráno k usměvavému pekaři.
Mentoři
Konzultanti
Nadace OSF
Tým Česko.Digital
Zpět na všechny články
