Projekt Inovace zpravodajského storytellingu si klade za cíl zatraktivnit formu zpravodajského obsahu a přinést redakcím nové čtenáře. Proč je takový projekt potřeba?

Jiří: Potřeba projektu je vzbudit u lidí zájem o zpravodajské informace. Když půjdou média lidem naproti a usnadní konzumaci svého obsahu, umožní tak lidem činit informovanější rozhodnutí. V politice i v běžném životě. Díky výzkumu agentury Median, který jsme si nechali pro Nadační fond pro nezávislou žurnalistiku zpracovat, jsme přišli na to, že více než třetina Čechů zpravodajství vůbec nesleduje a je úplně jedno v jakém médiu. Tato jedna třetina je složená z několika skupin, které se liší tím, jak přistupují ke zpravodajství. Chceme jim zpřístupnit a usnadnit cestu k zpravodajského obsahu. To byla prvotní myšlenka, která stála za určením cíle projektu. Bylo důležité pracovat s otázkou, jaké mají tito lidé životní zvyky a jaké je jejich společenské a ekonomické postavení. Mezi úvodním nápadem a cílem vznikl příběh digitálních inovací zpravodajského storytellingu.

Proč jste se rozhodli věnovat právě zpravodajskému storytellingu a co bylo prvním impulsem pro vznik projektu?

Jiří: V NFNZ projekt odpovídá smyslu celé naší organizace, kterým je podpora kvalitní žurnalistiky, a potažmo moderního a svobodného státního zřízení přes informovanost občanů. Když jsme hledali technologického partnera, Josef Šlerka, tehdejší ředitel NFNZ, mě seznámil s Jakubem Nešetřilem (zakládajícím členem Česko.Digital). Poprvé jsme spolu mluvili zhruba před rokem. 

Probíhal by projekt stejně i bez Česko.Digital?

Jiří: První myšlenka byla, že exekuci projektu budeme realizovat sami, tedy jako Nadační fond nezávislé žurnalistiky, ve spolupráci s vybranými šéfredaktory médií a softwarovými firmami. Josef Šlerka z expertní rady NFNZ přišel s nápadem oslovit Česko.Digital a já jsem mu za to dodnes velice vděčný. Pro náš projekt to je ideální platforma pro vývoj i produkci. Kvůli tomu jsme i změnili původní nastavení. V průběhu rozhovorů jsme vymysleli, jak projekt strukturovat a jak ho dovést k cíli. 

Co tedy vzniká pod hlavičkou projektu Inovace zpravodajského storytellingu?

Jiří: Vznikají tři řešení pro dvě skupiny nekonzumentů zpráv a jednu skupinu, která konzumuje výhradně bulvár. Každá má totiž jiné návyky, jinak žije, sleduje jiná média a z různých důvodů nesleduje zprávy. Na ideačním workshopu jsme řešili, jak oslovit skupiny tak, aby zprávám začaly věnovat svůj čas. Jedno z pilotních řešení je automatizované předčítání zpráv, tj. třídění zpravodajských informací a jejich převod do audio podoby. Přijímání zpráv by mělo být co nejméně náročné. Druhé pilotní řešení je zaměřeno na práci s redakcemi, jehož prostřednictvím čtenáři interagují s redakcí ohledně výběru témat. Toto řešení je zaměřeno na lokální problémy, s kterými se lidé potýkají ve svém okolí a chtějí, aby se o tom mluvilo.

Šárka: Třetí řešení je chatbot, který z aktuálních zpráv automaticky každý den vytváří drobné interakce pro své čtenáře. Připravuje kvízy a soutěže, lidé sbírají body a mohou proti sobě soutěžit v žebříčcích. Funguje to tak, že přijde zpráva, uživatel klikne, jestli ho zajímá/nezajímá a chatbot s ním zábavnou formou probere dané téma. Zjišťuje tím, nakolik tématu uživatel porozuměl.

Pokud byste jeli podle původního projektového plánu, tedy bez Česko.Digital, myslíte, že by proces byl podobný?

Jiří: Ne, my jsme původně plánovali, že to uděláme na dvou hackatonech - ideačním a projektovém, kde už by se finálně připravovaly návrhy a vyvíjela konkrétní řešení. Díky debatám s odborníky z Česko.Digital jsme proces úplně změnili a široce rozvinuli. Kdybychom v tom zůstali sami, byly by výstupy desetinové.

Šárka: Pro Česko.Digital byl projekt zajímavý. Splňuje všechna naše kritéria pro spolupráci - zadavatelem je nezisková organizace, projekt je udržitelný i díky finančním prostředkům, se kterými je možné jej skutečně realizovat. Navíc má reálný dopad na cílovou skupinu. Proto jsme do toho rádi šli. 

Jak mohou takové způsoby práce se zprávami dosavadní „nesledovače“ zpráv ovlivnit?

Šárka: Měly by jim rozhodně zpravodajství přiblížit, a to nejen obsahem, ale hlavně formou. Například tím, že naservírují zprávy v audio podobě a vyhoví tak těm, kteří nechtějí zprávy číst. Jednotlivá řešení se snaží zapojit zpravodajský obsah do rytmu dnešního života. Lidé mohou poslouchat audio zprávy a u toho pracovat na zahradě nebo korzovat s kočárkem po parku. Pracujeme s lokálním zpravodajstvím, které se snažíme přiblížit lidem v jejich regionu. Pomocí jednoho našeho řešení mohou lidé navrhovat témata, kterým by se měla jejich lokální média věnovat. Zpravodajství je pak více participativní – lidé spolurozhodují, o čem média píší. 

Jací jsou Češi příjemci médií?

Jiří: Myslím, že jsme společnost, kde se lidé nadprůměrně nezajímají o zpravodajské informace v porovnání například s vyspělými západními zeměmi. Máme tu 20% skupinu vzdělaných lidí ve velkých městech, které zpravodajství přirozeně zajímá, jsou to velmi dobří recipienti zpravodajských informací. Pak je mainstream, který se zajímá částečně a nepravidelně, ale zpravodajství sledují. Poslední skupinou jsou nekonzumenti médií, která  se za poslední 4 roky zvýšila asi o 6 % dospělé populace, což je velmi vysoké číslo. Mezi ně patří i skupina, která je úplně offline. Nečte tisk a zároveň nepoužívá internet. To jsou převážně senioři. V praxi to znamená, že nám tu v populaci roste skupina lidí, kteří skutečně žádné zprávy nesledují a tím pádem nezískávají informace v kontextu. Přestože starší lidé této skupiny postupně vymírají, je alarmující, že se skupina zvětšuje. Vyplývá z toho, že přibývá těch, kdo konzumují digitální média, ale nekonzumují zprávy. 

Lze v dnešní době nesledovat média?

Jiří: Nejedná se o nesledování médií, ale zpravodajského obsahu. To samozřejmě i v dnešní době jde a podle průzkumu se to týká významné části spoluobčanů. Právě je chceme oslovit a přesvědčit, že zpravodajské informace nekoušou. Stačí jim usnadnit k nim přístup, aby to tolik nebolelo. Protože každá skupina má jiné důvody, proč zprávy nesleduje, vznikly hned tři pilotní řešení. Nejdříve bylo nutné poznat, jaké mají tito lidé zvyky, kde žijí a proč tak žijí. Řešení se šila na míru těmto skupinám. 

Jak jednotlivá řešení vznikala?

Šárka: V sérii online workshopů, které probíhaly od listopadu 2020 do března 2021. Na seminářích jsme oslovili velkou skupinu lidí, které toto téma zaujalo. Nejen novináře, ale i studenty, designéry i pár programátorů. Rozdělili jsme je do tří pracovních skupin z důvodu tří plánovaných prototypů. Ve skupinách jsme se snažili poznat a navnímat cílovky a následně jsme tvořili řešení a důvody, proč nesleduji zpravodajství. 

Jak jste se konkrétně snažili poznat cílové skupiny?

Šárka: Bylo to dost pasivní, hlavně kvůli covidovým omezením. Studovali jsme jednotlivé skupiny z informací, které jsme měli k dispozici.

Jiří: Od Medianu jsme měli velmi hluboce provedenou rešerši jednotlivých skupin ohledně jejich mediálních zvyků a na tato data jsme pak navazovali v ideačním procesu. Udělali jsme burzu nápadů, podle ní jsme vylepšovali funkcionalitu řešení. Teď se pomalu stávají realitou a ladí se ve spolupráci s partnerskými redakcemi. 

Co bylo v rámci projektu důležitým momentem?

Šárka: Na konci série workshopů proběhlo kolečko feedbacku, kdy se nám povedlo využít zajímavý nástroj Ideapoly. To je online virtuální burza, kde investujete virtuální peníze do nápadů a projektů. Je to hra, ve které vyhrává ten, který zaujme nejvíc lidí. Skvěle funguje na odhad úspěchu na trhu. Používá se často u hollywoodských filmů. Poslali jsme do tohoto nástroje asi 20 nápadů, a nástroj nám pomohl zhodnotit a vybrat pro realizaci tři z nich, které mají největší potenciál. To bylo první kolo. Na dalším kole feedbacku byl šéfredaktor z Deníku N Pavel Tomášek, Filip Horký z Flashnews, Josef Pazderka z Aktuálně.cz a ti nám poskytli svou zpětnou vazbu. Pak proběhlo druhé kolečko prezentace, kde už byla například Táňa le Moigne z Google, byl tam pan Jaroslav Kábele z ČTK, zástupci Media Group a Eurozpráv a ti nám zase pomohli z pohledu své praxe ať už odborného média nebo dané redakce. Pro jednotlivé týmy bylo důležité slyšet názor těch, kdo se denně pohybují v mediálním prostředí.

Jak se budou teď jednotlivá řešení testovat?

Šárka: Máme domluvené redakce a další subjekty, se kterými ladíme řešení společně, zkoušíme, jak by to mohlo v praxi s redakcemi fungovat. Například s redakcí Drben, Čti doma a Ekonews (rozhovor byl veden 28.5.2021). 

Co vás v průběhu projektu překvapilo?

Šárka: Pro mě to byla skutečnost, že celá série inovačních workshopů dokázala proběhnout online. Používali jsme nástroj Miro. Do té doby jsem inovační workshopy zažila jen v offline světě a bylo pro mě velkým překvapením, jak skvěle to může fungovat i online. A že lidé, kteří do projektu vstoupili, většinou vydrželi až do konce. 

Jiří: Mám úplně stejný zážitek. Online prostředí bylo nápomocné k tomu, aby lidé neodcházeli v průběhu projektu. Mohli jsme sdílet nástěnky, pracovat ve sdíleném prostředí, což skupiny udrželo pohromadě. Nikdy by mě nenapadlo, že můžeme takhle dlouho a ve velkém počtu lidí pracovat na zásadních myšlenkách. S nikým z týmu jsme se ještě osobně nesetkali, ale můj aha moment byl, že to online jde. 

Podařilo se vám nějak vytvořit si v jednotlivých skupinách vztahy, nebo to byly opravdu jen formální pracovní skupiny?

Šárka: Mám pocit, že už jsme známí. Je to jako tým v práci, i když jsme se vlastně nikdy fyzicky neviděli. Už víme, kdo na co reaguje a kdo je na co specialista. Nebyly ani žádné třenice, hádky nebo špatné momenty. Vždycky se nám podařilo domluvit se. Připadá mi to docela obdivuhodné.

Je zvykem v mediální prostředí rozvíjet podobné projekty, nebo spolupráce s lidmi mimo redakce? Nebo je to něco úplně nového?

Jiří: Podle mě je to něco úplně nového. Nikdo před námi tady neudělal projekt, který by se tomu byť vzdáleně podobal. Ať už vzhledem k cílům projektu, nebo ve vztahu k jeho obsahu. Kolik různých odborností se sešlo, aby společně pracovaly na něčem, co média budou využívat k oslovení té části populace, u které se jim to zatím moc nedaří. Bylo příjemné vidět, jak snadno se dá aktivovat kreativita na pozadí občanské odpovědnosti. Ze začátku jsem byl skeptický k dobrovolnickému principu, protože jsem z byznysu zvyklý, že to běžně nefunguje, ale tohle pro mě bylo velkým překvapením. Stává se to zřídkakdy, ale občas vám některá činnost řekne, že není všechno ocenitelné penězi. V dobrovolnickém prostředí u vší té práce mi došlo, že přeměřovat vše na peníze je trochu plochý pohled na svět. Osobně to pro mě bylo velmi příjemné. 

Jak budete na konci hodnotit, jestli projekt nebo případně jednotlivé prototypy měly úspěch?

Jiří: Hodnotit budeme, na metodice pracujeme. Zatím s předpokladem počtu lidí, kteří řešení využívají. Musíme dát pozor, abychom vymysleli standardizovanou metodiku. Zda budeme měřit jen úspěch aplikací či řešení nebo i širší vliv na sledovanost zpráv. Nebo  zda se nám podařilo u šéfredaktorů a redaktorů otevřít diskuzi, protože ať je to Deník N nebo Aktuálně, jsou to pořád veskrze konzervativní lidé vzhledem k inovacím. 
Je něco, co nezaznělo a co by zaznít určitě mělo?

Šárka: Hladce a relativně bez problémů se nám dařilo dodržovat principy Česko.Digital. Otevřenost a participativnost. Opravdu nebyly chvíle, kdyby se řešilo někde něco za zavřenými dveřmi. Také, i když se jednalo o dobrovolnickou práci, tak výstupy jsou kvalitní a lidé přistupují k práci zodpovědně.

Jiří: Stává se to zřídka, ale někdy vám v životě něco řekne, že ne všechno se dá koupit za peníze. Každodennost nás většinou učí, že všechno se dá ocenit. Pak se najednou ocitnete v dobrovolnickém prostředí a já jsem si říkal, jak jsou ty dosavadní představy vlastně dost plochým pohledem na svět.